dnes je 28.3.2024

Input:

Přerušení pracovní cesty ze soukromých důvodů zaměstnance

29.10.2015, , Zdroj: Verlag DashöferDoba čtení: 18 minut

2015.23.1
Přerušení pracovní cesty ze soukromých důvodů zaměstnance

Ing. Karel Janoušek

Když zaměstnavatel vyšle zaměstnance na pracovní cestu, je podle § 153 ZP povinen nejpozději před nástupem zaměstnance na tuto cestu určit také podmínky jejího konání, tj. stanovit mj. její začátek, místo nástupu a místo ukončení, způsob dopravy a dobu trvání. Zaměstnanec je povinen podmínky stanovené zaměstnavatelem dodržet.

Mohou však nastat situace, kdy zaměstnanec bude ze soukromých důvodů chtít odjet do místa, kam byl zaměstnavatelem vyslán vykonat práci (nebo do jeho okolí), dříve, anebo v tomto místě setrvat déle. Zákoník práce na takovéto případy pamatuje a připouští možnost přerušení pracovní cesty z důvodů na straně zaměstnance před výkonem práce, anebo přerušení pracovní cesty, po kterém již nenásleduje výkon práce, tj.po ukončení výkonu práce. Podmínkou je, že takovéto přerušení pracovní cesty ze soukromých důvodů zaměstnance bude před nástupem zaměstnance na pracovní cestu zaměstnavatelem povoleno.

Protože uvedené možnosti jsou v praxi stále častěji využívány, připomeňme si, co k této oblasti zákoník práce uvádí a jak by tedy mělo být v takových a podobných případech postupováno. Přitom je třeba vzít v úvahu zejména ustanovení § 160 ZP, § 162 odst. 2 ZP, § 163 odst. 5 ZP a § 170 odst. 6 ZP. Z těchto ustanovení je zřejmé, že zákoník práce bezprostředně řeší pouze případy dohodnutého přerušení pracovní cesty z důvodů na straně zaměstnance před začátkem výkonu práce a po ukončení výkonu práce, pro který byl zaměstnanec na pracovní cestu vyslán, nikoliv přerušení v průběhu pracovní cesty. To však neznamená, že by nemohlo být povoleno přerušení pracovní cesty během jejího trvání. Jde tak např. o případ, kdy zaměstnanec chce odjet ze soukromých důvodů (návštěva přátel, zhlédnutí koncertu, výstavy, sportovního utkání apod.) do určeného nebo blízkého místa výkonu práce o den, dva i více dní dříve, než určil zaměstnavatel v podmínkách konání příslušné pracovní cesty, anebo má v úmyslu v tomto anebo jiném místě zůstat ještě nějakou dobu ze soukromých důvodů po ukončení výkonu práce a odjet zpět později, než bylo zaměstnavatelem určeno.

S přerušením pracovní cesty ze soukromých důvodů zaměstnance zaměstnavatel může, ale také nemusí souhlasit. Pokud s ním vysloví souhlas (proč také ne?), měl by z praktických důvodů, zejména v zájmu jednoznačnosti nároků zaměstnance, k zamezení vzniku možných komplikací při určování výše nároku zaměstnance na cestovní náhrady a řešení případných pozdějších nesrovnalostí, také co nejpřesněji dohodnout anebo určit nejen podmínky konání pracovní cesty, ale také podmínky přerušení pracovní cesty, zejména pak začátek a konec přerušení apod. Praxe neustále ukazuje, že je potřeba příslušné podmínky dohodnout nebo stanovit prokazatelně před pracovní cestou, např. v příkazu k pracovní cestě. Přerušení pracovní cesty z důvodů na straně zaměstnance lze povolit nejen u tuzemské pracovní cesty, ale také při zahraniční pracovní cestě.

Přerušením pracovní cesty z důvodů na straně zaměstnance není ale doba čekání na dopravní prostředek, doba odpočinku, doba strávená na pracovní cestě v nepracovní den, ani případy, kdy výkon práce na pracovní cestě byl přerušen z důvodu nepříznivého počasí, kalamity či jiné nahodilé události anebo z důvodu špatné organizace práce, nedostatku materiálu apod. V těchto případech přísluší zaměstnanci cestovní náhrady po celou dobu trvání pracovní cesty v plné výši až do řádného ukončení pracovní cesty. Zaměstnavatel v takovýchto a podobných případech může nařídit předčasné ukončení pracovní cesty.

NÁHRADY, KTERÉ ZAMĚSTNANCI PO DOBU PŘERUŠENÍ PRACOVNÍ CESTY PŘÍSLUŠÍ

Při předem dohodnutém přerušení pracovní cesty z důvodů na straně zaměstnance přísluší zaměstnanci v době přerušení pouze náhrada jízdních výdajů. Ostatní cestovní náhrady, tj. náhrada výdajů za ubytování, náhrada nutných vedlejších výdajů ani stravné, zahraniční stravné a kapesné zaměstnanci po dobu přerušení pracovní cesty (tj. ani za dobu jízdy v dopravním prostředku) v zásadě nepřísluší. Tyto náhrady zaměstnanci přísluší až od začátku výkonu práce, příp. do ukončení výkonu práce podle toho, zda bylo přerušení pracovní cesty povoleno před nebo po ukončení výkonu práce. Neposkytují se tedy od okamžiku, kdy měl zaměstnanec podle příkazu k pracovní cestě na pracovní cestu nastoupit, ani od odjezdu dopravního prostředku či od začátku normální pracovní doby zaměstnance nebo jiného okamžiku, ale až od okamžiku skutečného začátku výkonu práce (do skutečného okamžiku ukončení výkonu práce), kterou byl na pracovní cestu vyslán vykonat.

Náhradu jízdních výdajů vynaložených zaměstnancem v době dohodnutého přerušení pracovní cesty je zaměstnavatel povinen podle § 160 ZP zaměstnanci proplatit pouze do výše, která by mu náležela v případě, že by k přerušení pracovní cesty nedošlo. Dokladem o vynaložených jízdních výdajích je tedy v tomto případě jízdenka ze dne, kdy zaměstnanec do určeného místa výkonu práce na základě souhlasu zaměstnavatele s přerušením pracovní cesty před začátkem výkonu práce, přede dnem určeným zaměstnavatelem jako den nástupu na pracovní cestu, odjel. V případě povoleného přerušení pracovní cesty po ukončení výkonu práce pak jízdenka ze dne, kdy se v souladu s určenými podmínkami přerušení pracovní cesty do určeného místa ukončení pracovní cesty vrátil. Neprokáže-li zaměstnanec výši vynaložených jízdních výdajů z uvedených dnů dokladem (jízdenkou, letenkou apod.), může její výši zaměstnavatel zjistit postupem podle § 185 ZP a v jím uznané výši náhradu jízdních výdajů za tuto cestu poskytnout, nejvýše však do výše, která by mu náležela v případě, že by k přerušení pracovní cesty nedošlo. Horním limitem náhrady jízdních výdajů je tedy částka, která by zaměstnanci podle § 157 ZP příslušela za cestu určeným dopravním prostředkem ze stanoveného místa nástupu na pracovní cestu do místa, kam byl vyslán vykonat příslušnou práci, v den, kdy měl na pracovní cestu nastoupit, příp. při návratu zpět do určeného místa ukončení pracovní cesty v den, kdy měl pracovní cestu ukončit (podle toho, zda jde o přerušení pracovní cesty před nástupem výkonu práce nebo po ukončení výkonu práce).

Náhradu výdajů za ubytování není podle § 162 odst. 2 ZP zaměstnavatel po dobu uvedeného přerušení pracovní cesty povinen zaměstnanci poskytnout, a to ani v případě, že ubytování musel zaměstnanec, s ohledem na podmínky konání pracovní cesty a ubytovacích služeb, případně i po tuto dobu hradit. Náhrada výdajů za ubytování tak zaměstnanci přísluší při přerušení pracovní cesty z důvodů na straně zaměstnance před nástupem výkonu práce až ode dne začátku výkonu práce a v případě přerušení pracovní cesty po ukončení výkonu práce na pracovní cestě pouze do posledního dne výkonu práce.

Stravné zaměstnanci podle § 163 odst. 5 ZP po dobu přerušení pracovní cesty z důvodů na straně zaměstnance v zásadě nepřísluší. Ve smyslu tohoto ustanovení se stravné zaměstnanci při pracovní cestě s dohodnutým přerušením pracovní cesty před nástupem výkonu práce poskytuje až od okamžiku začátku výkonu práce a při dohodnutém přerušení pracovní cesty po ukončení výkonu práce pouze do okamžiku ukončení výkonu práce. Za dobu jízdy v dopravním prostředku v době povoleného přerušení pracovní cesty se tedy stravné v zásadě neposkytuje.

Podle uvedeného ustanovení však lze pro stanovení výše stravného dohodnout i jinou dobu než okamžik zahájení či ukončení výkonu práce. Stravné tak lze i při povoleném přerušení pracovní cesty, a tedy povoleném dřívějším odjezdu do určeného místa výkonu práce, poskytnout např. za dobu od původně předpokládaného začátku pracovní cesty nebo od předpokládaného odjezdu určeného dopravního prostředku, který by zaměstnanec použil v případě, že by mu přerušení pracovní cesty nebylo povoleno. Může to být ale i jiná doba, např. počátek kalendářního dne (půlnoc), ve kterém má začít výkon práce apod. Je tedy skutečně velmi důležité, jaké podmínky přerušení pracovní cesty zaměstnavatel předem dohodne nebo stanoví. Nebyly-li dohodnuty nebo stanoveny podmínky přerušení pracovní cesty z důvodů na straně zaměstnance prokazatelně předem, přísluší zaměstnanci stravné až od začátku výkonu práce. Obdobně se postupuje při povoleném přerušení pracovní cesty z důvodů na straně zaměstnance po ukončení výkonu práce.

Vzhledem k uvedenému musí být při vyúčtování cestovních náhrad v souvislosti s povoleným přerušením pracovní cesty ze soukromých důvodů zaměstnance uvedena také doba začátku, případně ukončení výkonu práce.

Náhrada nutných vedlejších výdajů přísluší podle § 164 ZP zaměstnanci pouze v případě, že mu takové výdaje vznikly v přímé souvislosti s pracovní cestou. Náhrada výdajů, které zaměstnanci vznikly v souvislosti s přerušením pracovní cesty ze soukromých důvodů, zaměstnanci nepřísluší.

Tak jako tuzemskou, tak i zahraniční pracovní cestu může zaměstnanec, z důvodů na své straně, s předchozím souhlasem zaměstnavatele přerušit před nástupem k výkonu práce, pro který byl na pracovní cestu vyslán, anebo po jeho ukončení. Při poskytování náhrady jízdních výdajů, náhrady výdajů za ubytování, náhrady nutných vedlejších výdajů a zahraničního stravného se postupuje obdobně jako u povoleného přerušení tuzemské pracovní cesty z důvodů na straně zaměstnance (viz § 167 ZP, 169 ZP, § 170 odst. 6 ZP a § 171 ZP). Kapesné, pokud ho zaměstnavatel zaměstnanci při zahraniční pracovní cestě poskytuje, se stanoví podle § 180 ZP určeným procentem ze zahraničního stravného. Protože za dobu uvedeného přerušení pracovní cesty zaměstnanci zahraniční stravné v zásadě nepřísluší, nelze mu za tuto dobu poskytnout ani kapesné.

Požádá-li tedy zaměstnanec o povolení přerušení tuzemské nebo zahraniční pracovní cesty ze soukromých důvodů, může mu zaměstnavatel vyhovět. Z praktického důvodu a k zamezení vzniku případných možných komplikací při určování výše nároku zaměstnance na cestovní náhrady je však nezbytné dohodnout nebo určit co nejpřesněji nejen podmínky konání pracovní cesty, ale také podmínky jejího přerušení. Samozřejmě předem, tj. před nástupem zaměstnance na pracovní cestu. Po dobu uvedeného přerušení pracovní cesty z důvodů na straně zaměstnance totiž zaměstnanci cestovní náhrady v zásadě nepřísluší.

Zákoník práce sice uvádí pravidla pro povolené přerušení pracovní cesty z důvodů na straně zaměstnance před výkonem práce nebo po přerušení, po kterém již nenásleduje výkon práce, nazakazuje však povolit zaměstnanci přerušení pracovní cesty ze soukromých důvodů během trvání pracovní cesty. Pokud k tomu výjimečně dojde, postupuje se obdobně, jak je uvedeno výše. Vhodnější však zpravidla bude ukončit pracovní cestu např. koncem výkonu práce před nástupem dovolené a další pracovní cestu zahájit počátkem výkonu práce po ukončení dovolené. Výše cestovních náhrad, která pak bude zaměstnanci příslušet, je zpravidla v obou případech stejná.

Dotaz č. 1 - Přerušení pracovní cesty před výkonem práce

Zaměstnanec bydlící v Brně byl vyslán do Prahy na školení, které začíná v pondělí v 9.00 hod., přičemž počátek pracovní cesty byl určen v jeho bydlišti v 5.00 hod. Zaměstnanec požádal zaměstnavatele o souhlas s přerušením této pracovní cesty před nástupem výkonu práce, neboť chce odjet ze soukromých důvodů do Prahy již v sobotu ráno (chce navštívit své přátele). Může mu zaměstnavatel poskytnout náhrady cestovních výdajů za cestu do Prahy, když s takovýmto přerušením pracovní cesty souhlasil?

Jestliže zaměstnavatel prokazatelně před pracovní cestou souhlasil s uvedeným přerušením pracovní cesty před zahájením výkonu práce z důvodů na straně zaměstnance, přísluší zaměstnanci náhrada jízdních výdajů i za cestu z Brna do Prahy v sobotu, nejvýše však ve výši ceny jízdného původně určeným dopravním prostředkem ve stanovený den nástupu na pracovní cestu (v pondělí). Zaměstnanec k vyúčtování cestovních náhrad doloží jízdenku ze soboty, zaměstnavatel porovná cenu této jízdenky s cenou jízdného, kterou by zaměstnanec vynaložil při cestě do Prahy v pondělí, a proplatí částku, která je nižší.

Ostatní cestovní náhrady, tj. náhrada výdajů za ubytování

Nahrávám...
Nahrávám...